Vítám tisícího návštěvníka těchto stránek!

Je tomu tak! Hranice 1000 návštěv tohoto blogu byla překročena (tedy v nejbližší době bude :-). Protože se ale sledovací nástroj rozjel až 7. Září, myslím, že si tuto malou oslavu mohu dovolit již dnes.

Rekord návštěvnosti těchto stránek padl již brzy po jejich spuštění a to 12. září, kdy byla překročena magická hranice 30 návštěv za den s konečným výsledkem 31. Zde se ale bohužel stoupající tendence jaksi otočila a pak už to šlo s tímto blogem jenom z kopce a hranice 20 návštěv byla od té doby překročena jen 2x.

Nicméně i tak se po dlouhém boji s Kubálkovými MIN2 stránkami stal tento blog vítězem a pokud do Googlu zadáte lubomir dedek, naleznete mě sice ne na první straně, ale hned nahoře strany druhé. (bitva není ještě dobojována).

Tyhle stránky navštívili lidi z 13 zemí světa, včetně Indie nebo USA.
S 575 body je ale jasným vítězem Česká republika, následuje Finsko v závěsu s Belgií a ostatní outsideři jsou někde daleko v nedohlednu.
Při bližším pohledu do rodných luhů a hájů nezbývá, než konstatovat, že Pražáci drží tento blog nad vodou, rodné Vrchlabí si těsně drží druhou pozici, na záda mu dýchají České Budějovice a z povzdálí kontrolují situaci tajemná Kuřim a ještě tajemnější Havlíčkův Brod.

A závěrem? Děkuji za přízeň, a jak už jsem řekl, Finsko je druhé, dělám, co se dá, ale vy děláte víc :-)

Severní polární kruh: Překročen!

Konečně jsem se dočkal! Výlet na sever Finska, výlet za Santa Clausem, výlet za lyžováním, výlet, který byl plánován na 13 hodin v buse.
Z nějakého zvláštního důvodu jsme vyrazili z Helsinek ve středu v 11 hodin večer, i když možná to bylo proto, že ubytování bylo od 12 ve čtvrtek, nevím. Každopádně S poruchou autobusu a všemi zastávkami cesta trvala 17 hodin a trochu jsem si připadal, jako když jsem se vydal sem do Finska.

První kloudná zastávka byla ve vesnici Santa Clause, kde jsem konečně překročil Severní polární kruh a viděl toho určitě pravého Santa Clause, který mi velmi ochotně nabízel, za menší úplatu samozřejmě, společnou fotografii. „Snad někdy příště“ řekl jsem…
Ve čtvrtek ve 4 hodiny odpoledne jsme konečně dorazili na místo určení: Levi. No ono 4 hodiny odpoledne, spíše 4 hodiny večer, protože mi to připadalo tak na 9 večer. Levi je jedno z největších lyžařských center Finska. Bohužel byla stále mimo sezóna, takže byla otevřená jen jedna sjezdovka, ale zato byly nízké ceny, takže co.

V pátek ráno jsem oželel slibný výlet na saních tažených psy a vesele jsem vyrazil na svah. Byla zima a to tak že velká. Asi nikdy v životě jsem na sobě neměl tolik věcí a stejně cítil takovou zimu. Ale lyžovačka dobrá. Zmrzlý uválcovaný prašánek, solidní rychlost, žádné ledy, prázdná sjezdovka, prostě paráda.

V sobotu jsem přesedlal na běžky a ráno stihnul nějaké ty neosvětlené trasy, zatímco po obědě, ve 2 hodiny odpoledne mi už nezbylo nic jiného než se vydat na okruhy osvětlené.

Nedělní cesta zpět již trvala těch slibovaných 13 hodin a pondělní vstávání se mírně protáhlo do hodin odpoledních, ale alespoň jsem vstával za světla!

Fotky jsou tady.

První bichle ze stolu aneb druhý testík

Jak jsem psal před chvílí, nebylo vůbec jednoduché se na druhý testík připravovat, ale myslím, že i přes moje nachlazení a společenské povinnosti jsem o víkendu udělal kus práce a na dnešní test jsem šel jakž, takž připraven.

Tentokrát se jednalo o předmět Consumer Behavior – online course. Dal jsem si to hlavně proto, abych si ten jejich online course vyzkoušel. Vypadá to tak, že nejsou žádné přednášky ani cvičení, je jen diskusní fórum, kde se sdílí jednotlivé eseje, diskutuje se o jejich obsahu a hodnotí se jejich provedení. Pak je ještě jedna velká bichle, o kterou je v knihovně stále rvačka a podle ní se píšou jednotlivé eseje a píše závěrečný test.

U esejí jsem si vedl docela dobře, takže jsem na test šel s vědomím, že mi stačí povinné minimum 16 bodů ze 40 a po 1,5 hodině ze 4 hodin na test daných jsem odcházel z učebny s vědomím, že na 95% toto minimum určitě mám.
Takže teď už stačí jen čekat a časem se uvidí, jak to dopadlo.

Páteční a sobotní hostina

V pátek jsem se opět vydal na rybí trh, ale tentokrát jsem nešel pro malou rybu jednohubku jen tak pro sebe, ale dostal jsem za úkol „ulovit“ velkou rybu pro celý náš pokoj a ještě Aliciji, sousedku od vedle.
Rybáře jsem zastihl na stejném místě jako vždy a když jsem razantně odmítl jakkoliv naporcované ryby, za chvíli jsem odcházel s 1,3kg lososem a o 10€ lehčí, natěšen na slibnou sobotní hostinu.
Alicja byla kupodivu doma, takže jsem jim nejdříve odvzdušnil radiátory a pak rybě uřízl hlavu, ocas, ploutvičky a rozkrojil jsem jí napůl. Alicja se postarala o nasolení a okořenění a o popis věcí, které se ještě musí koupit.
Spolubydlící Gerardo razantně odmítl Alicjininu nabídku kupovaného desertu, že se potřebuje naučit péct, takže s mojí pomocí upeče něco domácího. Alicja se jen ušklíbla a rybka se šla na balkón uležet.

Gerardo poté vytáhl z lednice týden staré mleté maso a se slovy „I must cook this shit today“ ukazoval prstem na datum „spotřebujte do“. Nejprve to vypadalo na masové kuličky po Finsku, ale pak jsme zjistili, že pokud kuličku hodíme proti zdi, stane se z ní karbanátek – takže karbanátky po Mexicku!

Sobotní hostina, byla ovšem o něčem úplně jiném. Losos, pečený s krémem a pórkem chutnal nepopsatelně a desert v podobě, jak jinak než, perníku byl také absolutně bez chyby. Musím uznat, že Gerardo je výborný žák a Alicja tomu nemohla dlouho uvěřit, natož to skousnout…
Jediné tmavé stránky byla Gerardova, asi hodně silná, bolest hlavy a moje nachlazení, které se vynořilo z čista jasna v pátek večer a Paralen zobu ještě teď.

Chci to e-mailem!

Protože se mi doneslo, že blog mnoha lidem nevyhovuje, RSS nikdo ani neví co je, natož nějakej Atom a lidé tak rádi dostávali e-maily, když jsem byl v Americe, rozhodl jsem se implementovat novou službu.

Ano! Nyní již můžete všechny příspěvky tohoto blogu dostávat e-mailem a číst si je pěkně v teple vašeho Outlooku či jiného poštovního klienta, kterého používáte. Stačí někde tady sdělit vaši e-mailovou adresu a stisknout tlačítko "Let's rock!" a pak ještě vyplnit nějaké ty formalitky jako číslo platební karty a tak :-).

Vím že to asi zrujnuje velmi vysokou návštěvnost těchto stránek, ale přesto doufám, že to je krok správným směrem.

Rusko

Výlet do Ruska začal přesně podle očekávání. Překročili jsme Finskou celnici (10 minut) Projeli kolem v dáli mizícím plotu s ostnatým drátem a strávili 1,5 hod. na ruské celnici. Pak už jsme byli v Rusku. Silnice se zúžila a začala drncat a kvalita baráků, které míjíme, taky radikálně poklesla. Cena benzínu ve městě Viborg, které dříve patřilo Finsku, také drasticky klesla. Z 1,3€ za litr na asi 18 rublů za litr. Takže asi tak 2x. Vzhled města: typické finské město, jen s tím rozdílem, že tak minimálně 5O let tam nikdo nic neopravil. Takže mírně vybydlené.

Po dalších několika hodinách mírného drncání konečně St. Petersburg. Tedy Petrohrad. Město nás přivítalo moderním sídlištěm, o kterém se může Praze jen zdát. Vysoké, ohromné domy, postavené ve stylu moderní architektury. Praktické tvary a barvy, prostě nádhera. Radost v takovém paneláku bydlet.
Vjíždíme do centra. Průvodce varuje: „ doprava v centru města je jedním z největších problémů“ Po hodinovém přejezdu 300 metrového mostu dáváme za pravdu.
Ubytováváme se v hotelu Moskva. Je to moderní, ohromný hotel. Pokoje jsou po dvou, vybavené koupelnou, televizí a ledničkou. Velmi příjemné, moderní a komfortní. Napouštím si vanu teplé vody a při pohledu na nažloutlou tekutinu vzpomínám na další varování našeho průvodce: „voda v Petrohradu není pitná. Můžete se mýt, ale nepít! Kupte si vodu v krámě.“
Večer již spokojeně popíjíme místní šampaňské a projíždíme centrem Petrohradu na turistické lodi po uměle zbudovaných kanálech a místy po různých odnožích řeky Něvy a posloucháme naše průvodce: „Petrohrad, město vybudované na deltě řeky Něvy, se spoustou umělých kanálů – Benátky severu“

Další dny již procházíme krásnými Ruskými paláci, nacpanými od spodu až po vrch uměleckými díly všeho druhu (Hermitage, palác Kateřiny Veliké), procházíme nádherně vyzdobenými kostely, většinou zcela nově zrestaurovanými po 2. Světové válce, bojujeme s místní dopravou v podobě nekonečných zácep, každodenních dopravních nehod či přecpaného metra, obdivujeme nekonečnou hloubku místního metra (nejhlubší na světě) a krásu některých stanic, kterou může pražské metro pouze závidět, nasáváme atmosféru socialismu ve vojenském muzeu, či popíjíme ruské pivo a vodku v místních barech a klubech.

Po 4 dnech strávených v Rusku, unaveni kontrasty a absurditou největší země na světě, se vracíme našim autobusem, nacpaným lahvemi vodky a jinými suvenýry zpět, jak říká náš průvodce, „do civilizace“.
Po nesmyslných 2 hodinách čekání na ruské celnici vyřizujeme 10 minut formality na celnici Finské a bereme útokem první bistro po cestě. Děkujeme milým a civilizovaným Finům za civilizované hamburgery, hot-dogy a hranolky za taktéž velmi civilizované, dvojnásobné ceny.
Fotky jsou tady.

Jeden ze sálů v paláci Kateřiny Veliké

Kde končí sranda

Ovšem tohle přestává být jaksi prdel :-(.
Jedu se radči na 4 dny zdekovat do Ruska. Tam snad bude bezpečněji...

Prvních 6 kreditů v kapse!

Je to tady, mám výsledky! A nevypadá to vůbec špatně, posuďte sami, co mi napsal Jari:

"Hi everyone - attached please find the results from the exam, Oct. 23 and also excercises. Those of you have accomplished both parts have also got Final grade. You will see your final grade in your weboodi course summary within week or two.
The final grades are on a high level - thanks to You - it was my pleasure to teach You. All the best!

Jari T."Hmmm, takže 83 bodíků ze 100 to by mělo být asi tak "Béčko". A taky mám takový dojem, že A i B ve Finsku = 1 v Čechách :-)

Zase sám

Tak jsem právě přijel z letiště a je mi přesně tak jak jsem očekával. Nic se mi nechce, pouštím si Rogera Waterse, rozhlížím se po opuštěném a prázdném pokoji, prohlížím si a třídím fotky, piju kafčo a vzpomínám.
Vzpomínám na překrásný týden v Helsinkách, na týden, který jsem strávil s tou nejmilejší osobou, kterou znám, na týden, který právě skončil a na který budu ještě minimálně 2 měsíce vzpomínat.
Ale dost sentimentu! A zpět k mírně sarkastickým a občas drobně zkresleným postřehům z mého studijního pobytu ve Finsku.

Byla sobota 27. října a já jsem se na letišti přivítal po dvou měsících se svou Hankou. Protože už tady nejsem žádný zelenáč, byl jsem na letišti včas a i cesta zpět proběhla bez nejmenších komplikací a podařilo se nám vyhnout všem nástrahám a zákeřnostem HKL tedy místního MHD.
V neděli jsme konečně schválili plán na náš společný týden:
Opustili jsme od záměru vyrazit nočním rychlíkem na sever, protože předpověď počasí byla nekompromisní a také se v neděli nedá v celých Helsinkách sehnat ani kouska chleba, takže by nám bylo bývalo hrozilo hladovění a možné vyhladovění v drsné finské severské přírodě.
Namísto toho jsme na pondělí a úterý vyrazili na dvoudenní výlet do místního Nuksijského národního parku, kde nám bylo umožněno romantické přenocování na břehu jezera, doprovázené vařením kafe na ohni, opékáním buřtíků a nočním krmením myšek naším chlebíkem.
Fotky jsou tady.

Ve středu jsme se nedali odradit 70% možností celodenního deště v Estonském hlavním městě Tallinnu a neohroženě jsme se nalodili do prvního ranního trajektu. Byli jsme odměněni krásným slunečným dnem, v krásném historickém městě, s parádním programem, zakončeným půllitrem místního piva doprovázeným místním národním jídlem za konečně po dvou měsících přijatelné ceny.
Fotky jsou tady.

Další dny jsme již strávili střídavě koukáním z okna na padající vločky sněhu, lenošením, vařením, výlety po Helsinkách, sledováním filmů, hledáním veverek a jinými nenáročnými aktivitami, které člověk provádí, když má čas, chuť, náladu a hlavně… dovolenou!

Myslím, že dneškem mi skončily nejhezčí okamžiky mého pobytu tady ve Finsku.
Ale co ještě jsem nabyl v Laponsku ani v Petrohradu a vůbec, stále se mám na co těšit a vy, pokud vás to baví číst, určitě taky.